Duševní pochody

Duševní pochody

Filozofie (z řečtiny: filein, mít rád, sofía moudrost), čili touha po moudrosti. Moudrostí můžeme chápat ochotu se učit a pak ochotu k používání toho, co jsme se již naučili. To nám dává sebejistotu a klid a přivádí nás k životní spokojenosti

Naše filozofie by měla být takovou životní stavbou, která nás chrání před vnějšími, ale i vnitřními vlivy. Je dobré ji stavět z kamenů našich přesvědčení a ty otesávat a rovnat našimi zkušenostmi. Když se stavba naší filozofie bortí, tak jednotlivé kameny stačí prostě jenom upravit a srovnat je tak, aby příště lépe ustály naše životní nástrahy.

Moje kameny přesvědčení, moje devatero ....

Smyslem našeho života je učit se žít tak, abychom byli spokojeni. Spokojenost je prožitkem našeho smíření (příjímání, souznění) se skutečností (realitou). Spokojenost z přijetí toho, co jsme prožili, co prožíváme a co si představujeme. Spokojenost z naší přítomnosti, minulosti i budoucnosti. Čím více skutečností přijímáme, tím více se dostáváme od pohody ke spokojenosti až ke štěstí, tedy k nejintenzivnějšímu prožitku přijímání reality. Když zkušenosti vzniklé z prožívání naší reality předáváme dál, ať už našim dětem či jiným lidem, podporujeme tak rozvoj lidského druhu a umožňujeme mu přežít ve stále se měnících životních podmínkách. Naše spokojenost tedy pomáhá nejen nám, ale i lidskému druhu k přežití. K naplňování smyslu našich životů máme všichni nástroje – pudy, touhy, emoce, lásku, osud, vědomí a nevědomí. Jsou to naše poklady, které jsou právě tím podstatným a důležitým, co všichni potřebujeme k naplnění smyslu našich životů.

V přírodě jedno žije na úkor druhého, ale také jedno spolupracuje s druhými – jedno pomáhá rozvíjet druhé a naopak. Je to jako fungování v síti. Tím, že jednotlivec bude podporovat vzdělávání a rozvoj sebe sama a lidí ve svém okolí, bude tím zlepšovat schopnost našeho druhu přežít.

Láska – je brána přes kterou do našeho nitra (či nevědomí) proudí podněty z našeho okolí i z nás samých. Je to taková schopnost každého z nás přijímat, smířit se, spojit se či souznít s naším okolím. Stačí se naučit se jí nebránit a nezavírat ji. Naše spokojenost je pak prožitkem fungování naší lásky. Když je brána naší lásky otevřená, tak máme radost a jsme šťastní. Když je zavřená, tak jsme naštvaní, smutní či máme strach. Naše emoce nás tedy upozorňují na to, jestli máme otevřeno, nebo zavřeno a podle nich můžeme měnit své myšlení.

Prosíme-li, otevíráme náruč k přijímání.

Děkujeme-li, přijímáme. Vyjádření díků nám pomáhá přijímat či smiřovat se s realitou, pomáhá nám dostat se k lásce.

Emoce – city – jsou jazykem našeho nevědomí, které k nám prostřednictvím nich promlouvá. Jsou reakcí na naše myšlení, stejně jako touhy. Upozorňují nás, jestli směrujeme své myšlení ke smíření (radost) či od něj (strach, zlost, smutek). Když potlačujeme či nevhodně zpracováváme emoci, tak jsou z toho nemoci (e) :-).

Zlost či podrážděnost se objeví, když se našemu nevědomí nelíbí způsob, jakým jsme mysleli. Upozorňuje nás, že by bylo vhodné to příště zkusit udělat jinak. Omluvou dáváme najevo, že jsme si vědomi své chyby.

Když máme zlost, máme se zastavit, poděkovat za ponaučení a říct si, jak to příště udělám jinak.

Když uděláme chybu a nepřiznáme ji, tak jsme ješitní. Když se si z ní nejsme ochotni vzít ponaučení, tak se stydíme, když ji svádíme na druhé, tak lžeme. Děkuji za ponaučení, příště to udělám tak a tak. Smíření se se svými chybami není nic jiného než pokora. Chybami se přece učíme, obohacujeme se o ponaučení, tak proč bychom se měli bránit si své chyby přiznat. Proč bychom se měli bránit naplňování smyslu našeho života?

Když ponižujeme ostatní, jsme pyšní, arogantní a pak jsme z toho na sebe naštvaní. Stačí si říci děkuji za ponaučení, jsme na tom přeci všichni stejně v tom podstatném a důležitém. Všichni máme to, co potřebujeme k tomu, abychom to tu zvládli. Tedy nevědomí, vědomí, emoce, lásku, zkušenosti a náš osud. Když toto víme, příště už nemusíme ponižovat druhé, pomlouvat, hodnotit, odsuzovat a závidět.

Sobectví: Když děláme druhému to, co nechceme, aby dělali jiní nám. Dělej druhému jenom to, co chceš, aby on dělal tobě. Když budeme dělat jenom pro sebe, tak se vymaníme ze sítě, která nám umožňuje přežít a skončíme.

Boj: Nepřítel, není nikde jinde než v nás. Bojujeme jenom sami se sebou. Když boj vzdáme a smíříme se sami se sebou, tak můžeme být spokojení.

Zlost nám má tedy pomoci v budoucnu reagovat jinak, abychom na sebe nemuseli být naštvaní a mohli být spokojení.

Smutek a bolest která jej provází, nás upozorňuje, že si myslíme, že nám chybí něco důležitého, něco podstatného. Je dobré si uvědomit, co nám ztráta něčeho či někoho odnesla a co nám, také přinesla. Díky smutku si máme uvědomit, že to důležité není nikde kolem nás, ale že je to, právě a jenom, v nás. Jsou to naše emoce, naše láska, naše zkušenosti, vědomí, nevědomí, touhy, pudy a osud. O tyto naše poklady nemůžeme nikdy přijít. Stačí poděkovat za to, co máme. To podstatné, co máme, nám pomáhá se vyvíjet, učit se a tím naplňovat smysl našeho života. Tím nám i našemu druhu dává naději do budoucna. Např. když nám chybí někdo blízký, tak si stačí říct - děkuji, že jsem s tebou mohl(a) být, děkuji ti za to co jsi mi dal(a), děkuji ti za ponaučení z tvého života, nechávám tě jít. Zkrátka - Děkuji za to, co mám…

Strach nás za prvé upozorňuje na to, že jsme ohroženi (zdraví, život) anebo za druhé, že se nám nelíbí naše představa-náš plán do budoucna. Stačí tedy jenom rozpoznat, zda nejsme v ohrožení? Pokud nejsme, tak máme změnit svou představu tak, aby se nám naše představa líbila. Jakoby si přemalovat obraz naší budoucnosti. Pokud nemáme prostor na změnu představy, tak si za třetí můžeme říci, že představa není skutečnost, a tak ji nebudeme řešit, protože jinak nás to vyčerpává.

Radost nás upozorňuje na to, že se náš způsob jednání našemu nevědomí líbí, a že to máme příště dělat stejně, máme si to zapamatovat. Opakování je matka moudrosti, neboť často zapomínáme. Hloupost je, když už něco víme, ale nepoužíváme to.

Zkrátka emoce nám pomáhají měnit naše myšlení a tím nás obohacují o zkušenosti.

Myšlení nám pomáhá k přežití. Je však energeticky velmi náročné. Může nás vyčerpat a naše imunita pak nemá dost energie, aby mohla fungovat a jsme z toho nemocní. Proto máme emoce a touhy, aby nás upozornili, že se vyčerpáváme, a tak nám pomáhají měnit naše myšlení.

Nezáleží na tom, kolik toho víme, ale na tom, jak to, co víme, používáme. Neznalost čeká jenom na poznání.

Je dobré užívat myšlení s rozvahou. Zkrátka třídit myšlenky tak, aby nás nevyčerpávaly.

Není to důležité - je zbytečné to řešit, Není čas to řešit - odkládám to až bude čas, ostatní řeším. Můžeme se hnát a tlačit se do věcí, nebo můžeme počkat na správný čas, až ten čas dozraje– trpělivost. Stačí si říct, že to budu řešit, až bude čas. Ten čas, co nám zbude, si pak můžeme užívat. Zkrátka sklízet čas, když je zralý ????.

Když to důležité není – je zbytečné to řešit a zase si můžeme užívat.

Následnost: Je lepší vyřešit nejdříve to méně příjemné a pak si užít to příjemné. Jinak by se nám mohlo stát, že nevyřešíme to nepříjemné. To nepříjemné, kterým se máme něco naučit a ochudíme se tak o poznání.

Zodpovědnost: Je jenom na nás, jestli se rozhodneme hledat to nepříjemné, nebo to, co nám je příjemné. Je jenom na nás, jak se budeme cítit. Za svá rozhodnutí si neseme zodpovědnost, v tom jsme svobodní a nezávislí. Když zodpovědnost za naše rozhodování svádíme na druhé pak jsme závislí a nezodpovědní. Můžeme se trápit pro to, co nemáme, nebo si můžeme užívat toho, co již máme, a to je naše skromnost.

Cíle a cesty: Když víme, že není důležité, jestli cíle dosáhneme, ale co se cestou k němu naučíme, tak pak se cesta stává důležitější než ten cíl a lépe si ji užijeme, jsme ohleduplní. Bezohlednost je, když svou cestu nevnímáme, ženeme se za svým cílem a myslíme si, že až jej dosáhneme budeme šťastní. Když však cíle dosáhneme, zjistíme že tam je zase další cíl a zase po něm jdeme a stejně šťastní nejsme. Když jsme ohleduplní, tak se cestou učíme a naplňujeme smysl svého života. Cíl se nám stává jenom rozcestníkem.

Spokojenější budeme, když si budeme zadávat malé cíle, které postupně povedou k cíli většímu než se rovnou trápit cílem velkým. Každého cíle lze dosáhnout, zvolím-li správnou velikost kroků

Pravda, realita, skutečnost – každý má svou pravdu, svou realitu, protože každý vidí svět po svém, dle svých zkušeností a znalostí. Ještě, než začneme pravdu hledat, je důležité hledat motivaci pro její hledání. Naše motivace nás může velmi od reality odchýlit. Pokud je motivací poznání skutečné reality (pravdy), pak nám nalezení pravdy pomáhá ve vývoji vnitřního řádu a pravidel. Řád a jeho pravidla jsou zase důležitá pro nastavování životní rovnováhy. Řád, který přináší rovnováhu v našich životech, nám rovná stavby našich životů, naše filozofie. Řád nám tak umožňuje snadněji přijímat skutečnost. No a jak víme, přijímání nás vede ke spokojenosti. K hledání pravdy je dobré používat konkretizaci čili otázky, které nás co nejvíce přiblíží k realitě – kdy, co, kde, za jakých podmínek atd.

Touhy – slouží k budování životního prostředí pro nás či blízké (např. budování hnízda). Objevují se, když přemýšlíme nad tím co si myslíme, že nám chybí, co chceme, když plánujeme. Touha, která je směřována naším myšlením navenek je nekonečná, nejde uspokojit a často nás velmi vyčerpává. Např. perfekcionalismus – touha po dokonalosti – spousta malých nedokonalostí dělá dokonalý celek.

Např. touha po moci – v tom podstatném jsme na tom všichni stejně a stejně, tím pádem nemůžeme nikdy mít moc nad druhými.

Např. touha po penězích – peníze nám štěstí nepřinesou. Štěstí je v našem přístupu k životu.

Pokud touhy obrátíme dovnitř k tomu podstatnému, chceme být spokojení či šťastní, tak nám touhy umožňují se rozvíjet a regenerovat. A zase ta skromnost.

Spokojenější budeme, když si budeme užívat to, co máme, než když se budeme trápit a chtít to, co nemáme. Děkuji za to, co mám, a to co mám, mám rád.

Osud – je souhrn nepříjemných životních situací, které si vybralo naše nevědomí ke svému vývoji. Pokud je přijmeme, vezmeme si z nich ponaučení a změníme své myšlení a chování, tak se neopakují a my můžeme být spokojeni. Pokud se jim bráníme, bojujeme s nimi, či je nechceme vidět, tak se opakují a nabírají na své intenzitě. Vyčerpávají nás a může se stát, že nás jednou dostanou. Přijetím osudu získáváme – sebejistotu – víme, že je to tak, jak to má být. Máme jenom tolik síly, abychom unesli svůj osud, pokud se snažíme brát si osudy druhých, jenom se vyčerpáme a druhým stejně nepomůžeme. Nepříjemnostmi a chybami v našich životech se obohacujeme o ponaučení. Když to víme, nemusíme druhým bránit v ponaučení a brát si jejich osud na sebe. Můžeme jim, ale ukázat jinou příjemnější cestu než tu, po které jdou. Rozhodnutí je jenom na nich.

Jak bychom mohli najít naši schopnost se spojovat, souznít či přijímat, lásku, kdyby se věci nejdříve nerozdělily (diabolein, sunbolein)? Jak bychom se mohli něco naučit, kdybychom nechybili či neřešili nepříjemné situace?

Pudy – jsou naše vývojově nejstarší vrozené vzorce chování. Ochraňují nás i náš rod. Slouží k zachování naší fyzické schránky, ale i k zachování rodu. Pud výživy – při jeho nadměrném působení – obezita, bulimie, pud sebezáchovy – brání nám v sebevraždě, pud agresivity, pohlavní pud, pud péče o potomstvo.

Pokud je v našem myšlení zmatek, tak ke slovu přicházejí pudy. Pudy se nás snaží chránit a když je nemáme pod kontrolou, je to často devastující pro nás i naše okolí

Nevědomí, duše, princip Li – informační struktura, která spojuje pudy, touhy, emoce, lásku osud a vědomí v jeden celek, v nás jako jednu bytost. Bytost, kterou pak spojuje s vesmírem.

Vesmír, svět, bůh – informační síť jejíž jsme součástí. Síť, která ovlivňuje nás a my ji.

A jak to můžeme všechno jednoduše používat, aneb shrnutí toho co je výše?

I. Uvědomit si jak se cítím. Jsem spokojený?

1. Ano. Objasním si, jak to dělám a příště to budu dělat znovu a užiju si to.

2. Ne - uvědomím si jak se cítím.

a) jsem vyčerpaný - změním způsob přemýšlení. Není to důležité - je zbytečné to řešit, Není čas to řešit - odkládám to až bude čas, ostatní řeším.

b) něco chci a toužím - uvědomím si po čem toužím, ověřím si, jak moc je to pro mne nezbytné, musím to dělat, musím to mít? Když ne, tak si řeknu děkuji za to, co mám, a to co mám, mám rád a užiju si to.

c) jsem smutný - uvědomím si, co mi chybí, co nám ztráta něčeho či někoho odnesla a co nám, také přinesla - děkuji za to co mám.

d) jsem podrážděný či naštvaný - uvědomím si co jsem udělal, řeknu si, jak to udělám příště, řeknu si děkuji za ponaučení

e) mám strach - nejsem v ohrožení? Pokud ne, tak změním svou představu tak, aby se mi líbila. Když mi nejde změnit, či na to nemám čas či energii, či se mi nechce, tak si řeknu, že představa není skutečnost.

Je dobré si předtím než jdu spát rozebrat den:

To jak jsem se během dne cítil(a). Objasnit si co jsem udělal(a). Říct si, jak to příště udělám jinak. No a nakonec poděkovat za ponaučení.

Dýchání na zklidnění mysli či úzkostí

•Nadechujte se a počítejte přitom do čtyř. Zadržte dech na čtyři. Vydechujte a při tom počítejte do šesti, zadržte dech na dva. Opakujte. Zkuste to alespoň šestkrát, v případě potřeby i vícekrát.